Jak jsem fotila bez světla

Pokud namítáte, že fotit bez světla nejde, máte absolutní pravdu. Musím se přiznat, že tohle byl opravdu tak trochu křest ohněm.

Dostala jsem nabídku nafotit otevírací akci jednoho klubu a vzhledem k tomu, že podobná místa obvykle nenavštěvuji, neměla jsem moc představu, co mě vlastně čeká. Ano, počítala jsem s tím, že tam bude málo světla a vybavila se všemi možnými objektivy, ale to, že mi zhasnou úplně, jsem vskutku nečekala… A tak jsem tedy měla v podstatě jen dvě možnosti. Buď fotit s bleskem a nebo obětovat technickou kvalitu a pokusit se alespoň zachytit atmosféru místa. Vzhledem k tomu, že blesk absolutně nesnáším a neumím si moc dobře představit, že bych pobíhala mezi tanečníky a pálila jim bleskem do obličeje, vybrala jsem variantu číslo dvě.

 

Největším oříškem se na konec stalo to, co jsem vůbec nečekala, že by se stát mohlo… Totiž, lidé se chtěli fotit. Chytali se kolem ramen, mávali, usmívali se a dobrovolně mě odchytávali, abych jim udělala společný snímek. Portréty bez světla – fotografova noční můra. Ale na konec jsem se se všemi překážkami celkem úspěšně poprala. Majitelé klubu byli nadmíru spokojení a já tím pádem také.