Expedice Yucatán – zamotaný začátek

Stejně, jako jsem se dlouho neměla k napsání poslední kapitoly o Vietnamu, tak jsem se nemohla přesvědčit k začátku psaní Mexika.

Ale jak už to tak bývá, let je dlouhý a časem jsem i já vyměkla. Ono totiž po osmi hodinách letu by člověk dělal už celkem cokoli, jen aby mu cesta rychle utekla.

A jak to tedy celé začalo? Začalo to již včera. Není nad to si cestu do dalekých zemí maličko zkomplikovat. No a jak jsem tak plánovala a vymýšlela, aby celý přesun byl co nejlevnější a nejsnazší, na konec jsem se do toho úplně zamotala. Nebojím se dokonce přiznat, že jsem ve výsledku vybrala tu úplně nejšílenější variantu, se spoustou míst, kde se to celé mohlo podělat. Do teď vlastně úplně nechápu, jak je to možné, ale nepokazilo se nic!

Jediná komplikace, která stojí za zmínku je snad jen dvouhodinové zpoždění autobusu na cestě do Berlína, ale i s tím jsme si hravě poradili a na místo hromadné dopravy vyzkoušeli Berlínské taxi. A jaký byl tedy až doposud scénář? Včera v devět hodin ráno odjezd z Florence do Berlína – autobusem. Bohužel studenťáci nejezdí na letiště Tegel a tam jsme tedy museli využít právě zmíněné taxi, abychom vše stihli. Ano, přiznávám, nebylo mi úplně dobře, když jsme 50 kilometrů před Berlínem už hodinu stáli v koloně, která se vůbec nehýbala a stevardka tvrdila, že to ještě minimálně na hodinu až dvě vidí. Z Berlína let do Londýna na letiště Heathrow, odtud cesta do centra Londýna na Victoria station. V původním plánu totiž byla ještě krátká procházka centrem, ale na konec jsme byli rádi, že jsme vůbec stihli autobus na Gatwick, který už jsme měli zaplacený, spolu s ubytováním, protože letadlo do Cancúnu nám letělo až druhý den (tedy dnes) pro změnu z Gatwicku a ne z Heathrow , kam jsme přiletěli. Že už se v tom trochu ztrácíte? Ale klid, ono to totiž vůbec není důležité. Důležité je to, že se teď naházíme nad Atlantským oceánem odhodláni jít vstříc novým dobrodružstvím.

                                                                                                                                   

Tento cestopis je pokračováním mých zápisků z cesty po Vietnamu. Do Mexika jsme se vydali na podzim loňského roku. Tentokrát jsme jeli jen ve složení já a můj manžel. Ne snad, že by nebyl dobrým společníkem, ba naopak, ale nebyl den abych si na mamku při cestách nevzpomněla. Chtěla bych tedy celý tento cestopis věnovat hlavně jí a doufám, že na příští výpravě už zase bude s námi!

Věřím, že i tohle vyprávění o poloostrově Yucatán, si nalezne své pravidelné čtenáře! Všem moc děkuji za přízeň a podporu, bez Vás by to totiž nešlo!

Omlouvám se, ale nic fotogeničtějšího jsem během dvou dnů na cestě neobjevila a zase nechci nechat článek úplně bez fotek. Doufám tedy , že na mě nezanevřete a slibuji, že příště se to bude krásnými obrázky jen hemžit 😉

A tohle je mé skromné já s maskotem jménem potápka. Těší mě!

…a tady alespoň malý příslib toho, co bude příště 😉