Expedice Yucatán – muž z laguny

Celou noc jsem trpěla utkvělou představou, že ráno najdu na moskytiéře obrovského pavouka, ale díkybohu nestalo se tak.

Možná i díky těmto neustálým kontrolám a představám jsem byla ráno velice brzy vzhůru. Toho jsem samozřejmě využila jak jinak než k focení a zachytila tak úžasný východ slunce.

Pak jsme posnídali ananas a banány a vydali se znovu za želvami do Akumalu. Dnes nám počasí skutečně přálo a tak slunce svítilo a žhnulo jako pominuté. Konečně tak měla voda v moři tu správnou karibskou barvu. Když jsme byli dostatečně vykoupaní, vykoukaní a opečení, pokračovali jsme dál v naší cestě. Tentokrát směr Mahahual.

ceviche (čti seviče), jídlo, které jsem si tu skutečně zamilovala a jedla pokaždé, když ho měli na menu :-)

Musím říct, že už po pár dnech nesnáším místní silnice. Opravdu. Jednak naprosto nelogické zákazy a příkazy. Retardéry, naprosto nepochopitelně umístěné a nedostatečně označené, které jsou ke všemu prostě všude. A rovné silnice. Bože, ty nudné rovné silnice, které jsou 100 kilometrů stále stejné. A tak není divu, že Michal zatoužil po zpestření a jakmile to šlo, odbočil do džungle někam nazdařbůh.

Na konec se ukázalo, že to nebylo tak docela nazdařbůh a že to byl velmi dobrý spontánní nápad. Dojeli jsme totiž do skutečné Mayské vesnice. Naprosto ospalé, kde lidé žijí v chatrčích bez elektřiny, vody a dokonce i bez oken a dveří. Jak jsme tak projížděli vesnicí, uviděli jsme ceduli „LAGUNA“ se šipkou. A tak, proč ne, že?! Sjeli jsme tedy podle šipky na blátivou cestu a vydali se neznámo kam hustým porostem. Přiznávám, že jsem měla skutečně strach, abychom tu nepíchli kolo. Protože už se slunce krásně sklánělo nad obzorem a já si opravdu nechtěla sama sebe představovat, jak jdu v noci džunglí zpátky do vesnice pěšky. Naštěstí se mé hororové scénáře nevyplnily. Místo toho jsme objevili malý ráj. Zapomenutá laguna se sladkou vodou a rybami a kolem opečovávaná tropická zahrada s palmami a ibišky a v ní starý pán, který z nás byl překvapený úplně stejně, jako my z něj. Prý tu žije sám, daleko od civilizace a pečuje o zahradu a lagunu. Dovolil mi, abych si ho vyfotila a na konec chtěl ještě fotku s Michalem. Rozhodla jsem se, že obě fotky nechám vyvolat a pošlu je do vesnice, snad se k němu dostanou…

Cestou jsme se zastavili na trhu a nakoupili opět nějaký ananas a avokádo, protože je to tu všechno taaaaak strašně dobré!

městečko Lic.Benito Juarez a všudypřítomní brouci :-)

cesta místy skoro mizela, ale cedule nás neustále ujišťovaly, že na konci skutečně bude laguna

Tak to byla ta poetická část dne. Jinak jsem z místních lidí dost rozčarovaná. Tady nikdo nic nedělá, ale hlavně nechce dělat. V obchodech a restauracích jsou vlastně rádi, když nemají zákazníky, protože nemusí nic dělat. Snídaně se dnes protáhla na hodinu, protože číšník nebyl schopný dělat svou práci. Na menu měli asi deset věcí, přičemž sedm z nich nebylo vůbec. Mléko do kávy? Aha, zapomněl jsem ho koupit, ale dojdu pro něj. Pak dalších 20 minut přemýšlel, do čeho nám ho dá. Uvařit dvě prostá jídla zabralo kuchaři třicet minut… Zdejší lidé jsou zkrátka neuvěřitelně neefektivní a pomalí. Sledovat je při práci mě vyloženě uspává. Celá země, doprava, lidé, zvířata, jako by se nemohli probrat po dlouhém spánku. Už jen to, že většina obchodů a kaváren tu otevírá až v deset hodin! Všichni jen neustále posedávají nebo polehávají.

a v tomhle tu lidé běžně žijí…