Expedice Yucatán – Mahahual

Komáři, komáři, komáři!!! Už jsem se zmínila, jak strašně krvelačné a žravé tu ty potvory jsou?! Opravdu mě nenapadlo, jak šílené to může být.

V jednu chvíli měl Michal úplně obsypané nohy a každé kousnutí opravdu bolelo. Myslela jsem, že budu muset utéct z restaurace, nepředstavitelné. Majitel nám dokonce přinesl další dva jídelní lístky, abychom je měli čím odhánět. Kousali dokonce i přes repelent a oblečení. Skoro to v mé mysli přebilo všechny krásné zážitky z dnešního dne.

Ne, že bychom dnes někam cestovali. Naopak. Ospalé městečko Mahahual nás okouzlilo natolik, že jsme se rozhodli tu ještě jednu noc zůstat. Celý den jsme pak strávili na pláži, odpočívali a užívali si sluníčka. Ale hlavně jsme si celý den povídali s majitelem restaurace a kousku pláže, kde jsme leželi. Dali jsme si Margheritu a zapovídali se. Hugo se nám svěřil, že by rád odjel do Prahy a otevřel si stánek s mexickým jídlem, protože moc rád vaří a moře a horko už ho unavují. A taky že by rád poznal zimu a sníh. Krásné ne? Ptal se nás, jak to v naší zemi funguje a kde se dá ubytovat a co by chtěl vařit. Bylo trochu úsměvné poslouchat takové představy a bohužel jsme mu je museli maličko zkazit. Například tím, že na podobné podnikání potřebuje celou řadu různých povolení, že si nemůže postavit stánek jen tak na náměstí a že dobré zralé avokádo u nás stojí přes padesát korun. Že chobotnice a krevety u nás nejsou běžné, ale spíš luxusní zboží a že takový stánek nemůže mít venku, když je zima, což je u nás skoro půl roku… Každopádně jsme ho k nám pozvali, on přinesl tequillu a povídali jsme dál o všem možném.

Například se s námi podělil o některé recepty, ovšem většina nebyla zcela praktikovatelná v našich končinách. Obvykle začínaly slovy: „vezmi čerstvou chobotnici…“ případně „kup celou krůtu“ nebo „dvě kila hodně zelených limetek, ale těch opravdu úúúúplně zelených“.  My mu na oplátku vyprávěli o knedlících a kyselém zelí.

Se zapadajícím sluncem se k nám připojil ještě Angličan, který se rozhodl v Mexiku přežít anglickou zimu. Přiznám se, že v tu chvíli už jsem v sobě měla asi čtyři panáky alkoholu a nebyla jsem už úplně schopná zapojit se s pány do konverzace. Stejně šlo už jen o politiku a BBC a proč z Top Gearu vyhodili Clarksona. Pak se pochlubil, že rád rybaří a včera ho ošklivě zranil perutýn. Na konec nám poradil, že se máme určitě podívat do Belize a dokonce nám doporučil i kvalitní a levné ubytování. No tak uvidíme, Belize máme stejně na zítra v plánu.

Ranní ulice Mahahualu při hledání snídaně.

Paní majitelka kavárny, kde dělala zaručeně nejlepší kávu a snídaně.

Kolonáda na pláži asi v deset hodin, nikde ani noha, jen my dva jako jediní turisté v celém městě. Během tří dnů, které jsme tu strávili nás znalo celé město a se všemi jsme se zdravili.

Při procházce městem jsem narazila i na místní masnu. Kluk, který tu prodával byl velice pyšný, když jsem ho požádala o fotku. Původně jsem tedy měla v plánu vyfotit ho tajně, protože krásně pospával v křesílku, ale všiml si mě a tak jsem se slušně zeptala, zda smím. Hrdě se postavil a zapózoval…

Hugova pláž… malý kousek ráje, hned bych si to s ním na jednu sezónu vyměnila.

A další nezapomenutelný západ slunce.