Expedice Yucatán – zapomenutý Calakmul

Včerejší den byl zase jeden velký zážitek, který začal prostou touhou jet se podívat do Belize. Od hranic jsme byli asi hodinu a půl cesty, naše auto má licenci pro cestu do Belize a tak nám nic nebránilo vyrazit.

Když jsme dorazili na hranice, čekalo nás ale celkem nemilé překvapení v podobě poměrně velkého papírování plus pět set korun poplatek za každého. Na to, že jsme tam chtěli strávit maximálně pár hodin, se nám to zdálo dost. Ke všemu paní na celnici nás ujistila, že vlastně není o co stát, že na pár hodin to nemá smysl a že rozhodně o nic nepřijdeme.

Tady je vtipný zejména detail, že záměrně od začátku trpíme ve starém rozhrkaném autě, které jako jediné z celé půjčovny mělo licenci do Belize… Při této příležitosti jsem také zjistila, že model našeho auta se skutečně jmenuje GOL, a že nám F nikdo neukradl, což jsem si celou dobu mylně myslela 😀

Prostřílené cedule v člověku vyvolávají spoustu otázek :-)

No co, tak pojedeme někam jinam. Kus od nás je přece Calakmul, místo, kam jsem se vlastně strašně chtěla podívat, ale na konec jsme ho z nějakého důvodu zavrhli. (Proč, že to vlastně bylo? Protože je to strašně daleko? Ale ne, to přece nemůže být TAK strašně daleko…)

Nanavigovala jsem nás tedy na nejbližší místo od Calakmulu, které navigace znala (Xpujil), asi 300 km od místa kde teď jsme. No fajn, odtud už je to přece podle mapy jen kousek! A taky že jo. Ve městě Xpujil vidíme ceduli „CALAKMUL 60km“, no paráda! Že by tam na konec už udělali nějakou sjízdnější cestu? Mělo to přece být ještě tak dvě hodiny cesty, co si tak pamatuji z původních odhadů. A tak zvesela pokračujeme.

Cestou přejíždíme hranice mezi státy Quintanaroo a Campeche a maličko nás překvapí policejní hlídka, která nám prohledala komplet celé auto. Podívali se i pod koberečky, proklepali interiér a zkontrolovali boty. Celou dobu jsem se modlila, aby něco nenašli. Přece jen Mexiko… Úplně vidím ten scénář, jak šéf půjčovny aut využije nevinné turisty k pašování drog :-D.  Ale zpět k naší cestě.

Po 60 kilometrech jsme dojeli k odbočce do Calakmulu (mně to tedy přišlo spíš jako 100), kde nás zkásli za vjezd do národního parku a řekli, že máme jet 20 kilometrů. No dobrá, 20 kilometrů, to už není nic a uvidíme spoustu krásné fauny a flóry. Cesta byla naštěstí krásně rovná a vyasfaltovaná a za celou cestu jsme nepotkali jediné auto. Po dvaceti kilometrech jsme dojeli k další bráně a tady už to přestává být tak úplně vtipné… Chcete jet do vykopávek v Calakmulu? Aha, tak znovu zaplaťte a jeďte dalších 40 kilometrů rozbitou, neuvěřitelně klikatou a zarostlou cestou dál do džungle. Uf. No ale co naplat, už jsme tady. Teď už prostě nemůžeme jet zpátky! A tak poslušně platíme a vydáme se na hodinovou (a doufám, že už poslední) etapu naší cesty.

Náš volkswagen GOL při vjezdu do národního parku.

Celý utrmácení jsme vylezli z auta. Protože jsme nečekali, že cesta bude na konec tak komplikovaná měli jsme sebou jen litr vody a poslední naše jídlo byla snídaně. Z představy, že nejbližší možnost jídla a pití, je minimálně 3 hodiny daleko, mi nebylo úplně dobře a to nás ještě čekala celkem pořádná fyzická námaha. Ale co, nenecháme si to zkazit a tak jsme vešli do domku k člověku, který si zapsal naši národnost a počet osob a potřetí jsme museli zaplatit vstupné. Tak to už rozčílilo i mě! Tohle je přesně to, co mě na Mexičanech štve ze všeho nejvíc. Tohle už byla téměř krádež a nemají tu ani automat na pití. Jen se válejí ve stínu.

Každopádně Calakmul za to stál. Je to jedno z posledních míst, kde se ještě toleruje lezení po pyramidách a nejvyšší z nich měří přes 55 metrů. Naskytl se nám tak opravdu ohromující výhled na zelenou neprostupnou džungli, z níž vystupovaly bílé vrcholky ostatních pyramid. Celý komplex byl tak obrovský, že nebylo v našich silách obejít ani pětinu. A přesně jak jsem předpokládala, nedostatek jídla a pití se u mě projevil ve chvíli, kdy jsem slézala z nejvyšší pyramidy. Šílené křeče do stehen. Nebyla jsem ještě ani v polovině cesty dolů a s každým krokem jsem se bála, že už to nevydržím a skutálím se po hlavě. Nezbylo mi, než lézt dolů po zadku.

Tentokrát jsme s Michalem odložili veškerou hrdost a nechali se zpátky k autu odvézt cyklorikšou. Kluk měl radost z výdělku a cestou nám ještě stihl ukazovat krásy přírody. Hejna tropických motýlů, tukani, obří mravenci, divoké krůty. Byli jsme tu jediní turisti, prostě ráj! Tohle místo by si rozhodně zasloužilo víc než dvě hodiny, ale my si bohužel uvědomovali, jak dlouhá nás čeká cesta zpátky. Tohle je přesně to místo, které mi nedá spát, dokud nedostanu další šanci se sem vydat a prozkoumat ho pořádně.

Pohled na největší z pyramid jejíž základna má úctyhodné 2 hektary

schody jsou vysoké a strmé a do zad se člověku opírá slunce

Calakmul leží v podstatě na hranicích s Guatemalou a býval propojen mayskými cestami s El Miradorem a Chichen Itza. Je to jeden z největších dosud objevených komplexů a i s okolním deštným pralesem je zapsán do seznamu dědictví UNESCO.

Cesta zpět byla podle očekávání skutečně horor. Řidiči tu jsou šílení a bezohlední. Téměř nikdo se neobtěžuje ztlumit dálková světla. Nic není označené ani osvětlené, teď mluvím hlavně o mých „milovaných“ retardérech. Každou chvíli se proti nám vynořil cyklista nebo naprosto neviditelný chodec. A tak jsme si na benzínce koupili velkou láhev Coly a přeslazené sušenky a modlili se, ať v pořádku dojedeme.

PS: u zavřeného ananasu ještě nikdo hlady neumřel