Expedice Yucatán – cesta přes středozemí

Opět jsem si dnes připadala tak trochu jako doktor Emil Holub na cestách. Ráno po snídani jsme se ještě rychle vykoupali v moři, dali si poslední mahahualskou Margeritu  a vydali se na cestu přes vnitrozemí co města Oxkutzab..

Ráno bylo naprosto dokonalé počasí k focení a tak jsem neodolala a ještě jednou pobíhala po pláži a fotila, protože přesně tyhle snímky mě pak zahřívají v dlouhém zimním období.

Tušila jsem, že cestou uvidíme zajímavé věci a že budeme projíždět chudými vesničkami, ale že to bude až tak „MOC“ jsem nečekala.

Lidé ve vnitrozemí Yucatánu žijí opravdu na pokraji chudoby. Nejčastěji v maličkých špinavých domcích, a nebo přímo v dřevěných chatrčích s rákosovou střechou, často bez oken. Nějak jsem tomu pořád nemohla uvěřit. Jejich obydlí, víc než co jiného, připomínala chlívky. Jsou skutečně špinavé. A všechny dívky jsou tu velmi tlusté s mastnými buclatými tvářemi.

Další věc, kterou jsem tu vůbec nečekala, jsou mototaxíky. Motorka nebo mnohdy jen skútr s kárkou se sedadly. Jsou vlastně dost podobné asijským rikšám až na to, že tady slouží skutečně místním jako doprava, nikoli pro turisty.

Zastavili jsme se v jednom z větších městeček, protože Michal měl hlad a usoudil, že už by si ve tři hodiny odpoledne skutečně zasloužil oběd. Jsem hrozná, trápím ho tu hlady, ale na mě je tu nějak příliš horko a tak vůbec nemám hlad. Takže jsem ho zanechala v restauraci (rozuměj dřevěný stánek s grilem a plastovými židlemi) a vydala se sama na procházku po zdejší hlavní třídě (a současně jediné ulici, která tu byla). Místní si museli myslet, že jsem buď naprostý blázen, a nebo že jsem snad spadla z nebe. Velice ostře jsem kontrastovala s okolím a vybavená jen svým fotoaparátem jsem budila všeobecnou pozornost. Skoro každý si mě velice zvědavě prohlížel a zdravil. Lidé z druhé strany ulice mávali a skoro každý chtěl, abych ho vyfotila. Zírali jsme na sebe vzájemně a smáli se. Bylo to vlastně velice milé. Připadala jsem si důležitá, skoro jako bych fotila pro National Geographic. K Michalovi jsem se vrátila právě ve chvíli, kdy mu paní přinesla na stůl celkem složitě vypadající pokrm. Bohužel chutnal naprosto stejně jako většina věcí tady v Mexiku. Je to zvláštní fenomén, ale ať si dá člověk v podstatě cokoli, chutná to stejně… Ne, že by to nebylo dobré, ale není to také nic úžasného. Všechna jídla jsou tu tvořena kukuřičnými nebo pšeničnými plackami, fazolemi a masem, rajčatovou omáčkou, smetanou a sýrem. Zatím nejvíc jsem nadšená z čerstvého ovoce a šťáv, které z něho dělají a jsou k dostání na každém kroku za směšné peníze. Zamilovala jsem se do místních malých ananasů a avokáda.

Zítra nás čekají další vykopávky, jeskyně a doufám, že stihneme i město Campeche, které se nachází na druhém pobřeží.

Byl to dnes i trochu adrenalin, když celých 230 kilometrů nebyla ani jediná benzínová pumpa a my už skutečně potřebovalo natankovat. Posledních 30 kilometrů už jsme jeli snad jen na výpary se zbaběle vypnutou klimatizací i rádiem.

Tenhle pán se mě snažil přesvědčit, že skutečně potřebuji odvézt, protože na konec ulice je to přece strašně daleko!

A tihle pánové byli zase velmi veselí, jistě díky obsahu jejich plastových kelímků. Nabízeli mi, ať si dám s nimi, ale tolik odvahy jsou v sobě nenašla.

Ty barvy… Neuvěřitelná směs svěží zelené, vybledlých nápisů a bílých zubů.